Všichni to známe – každý den jsme zavaleni povinnostmi, ať už studijními, pracovními, rodinnými nebo osobními, které nás nutí ke spěchu a neustálému soustředění na to, co je potřeba udělat teď a co potom… Výsledkem je, že se ocitáme v zajetí stresu a z něj plynoucí únavy, která může v konečném důsledku mít negativní vliv nejen na naši duševní pohodu, ale také celkový zdravotní stav. Tělo reaguje všelijak – bolestivou ztuhlostí svalů, zvýšeným uvolňováním glukózy, zvýšením krevního tlaku atd., což může vést časem až k závažným onemocněním jako diabetes 2. typu nebo ischemická choroba srdeční provázená infarktem myokardu. Nic, o co bychom stáli, že? Naštěstí existuje cesta, jak na tento začarovaný kruh neustále se valícího stresu vyzrát, aniž bychom museli opustit svůj styl života a odstěhovat se do poklidné poustevny v horách
Řešením je pravidelné cvičení Tai Ji Quan, které nám kdykoli během volné chvilky navodí pocit uvolnění a vnitřní pohody. Je prokázáno, že toto cvičení účinně odplavuje stres, a to nejen díky tomu, že se při něm ocitáme ve vlastním soukromém vesmíru a oáze klidu, ale také díky pohybům, jež prospívají zdraví. Zdravotní účinky Tai Ji jsou sice známy již po staletí, ale teprve v poslední době se jim dostalo pozornosti také ze strany moderní vědy a lékařství. Existuje řada vědeckých studií, které zkoumají účinky pravidelného cvičení Tai Ji Quan a Qi Gong na lidské zdraví. A jejich výsledky, publikované v odborných časopisech, jsou jednoznačné.
Studie prokázaly, že cvičení Tai Ji Quan dokáže výrazně snížit hladinu kortizolu, hormonu, který se v těle uvolňuje během stresu a způsobuje řadu zdravotních problémů jako zvýšený krevní tlak, zvýšenou hladinu cukru v krvi, zvýšenou produkci žaludečních kyselin, snížení hustoty kostní hmoty, špatný spánek a celkové oslabení imunitního systému. U zkoumaných osob tedy objektivně došlo ke snížení hladiny stresového hormonu kortizolu, ke snížení vysokého krevního tlaku, zlepšení okysličení krve a subjektivně také ze zlepšení vnímání psychického stresu a jeho fyzických následků. U osob cvičících Tai Ji, které trpěly chronickými chorobami, bylo také prokázáno výrazné zlepšení zdravotního stavu.
Z uvedeného vyplývá, že Tai Ji, je-li cvičeno pravidelně, dokáže napravit leccos z toho, co jsme si způsobili (a způsobujeme) hektickým životním stylem. A je to rozhodně snazší, přirozenější a v konečném důsledku i levnější cesta ke zdraví, než polykat denně hrsti léků a být častým hostem v lékařských ordinacích
Pro ty z Vás, kteří si chtějí o výsledcích zmiňovaných studií přečíst více, uvádím odkazy na několik zajímavých publikací.
Historie čínských bojových umění sahá do období hluboko před začátkem našeho letopočtu, podle některých autorů dokonce až do třetího tisíciletí. Nelze se tedy divit, že se počátky kung-fu ztrácejí v mlžném oparu legend, a že se o jeho podobách či proměnách v průběhu staletí dochovalo jen velmi málo písemných dokladů. Pomineme-li Umění války sepsané Mistrem Sunem (Sun Tzu) v pátém století př. n. l. jako příručka vojenské strategie, je jedním z mála dochovaných pramenů kniha generála Qi Jiguanga Nové pojednání o disciplinované službě (Jixiao xinshu) z 16. století, obsahující kapitolu věnovanou technikám boxu. Nedostatek písemných pramenů je zřejmě dán nejen historickými okolnostmi, ale také samotnou podstatou věci. Bojové dovednosti byly totiž rozvíjeny výhradně pro praktické využití, a to buď v císařské armádě, anebo mezi jednotlivci, kteří často stáli na okraji společnosti. Tito bojovníci se nechávali zaměstnat jako tělesní strážci a ochránci obchodních karavan, někteří z nich se ovšem pohybovali také na opačné straně zákona. Byli to lidé, kteří celý život věnovali tréninku, protože dokonalé zvládnutí bojového umění znamenalo přežití a existenční jistotu. Bojové dovednosti byly předávány přímou cestou mezi učitelem a žákem, ale jen zřídka se mezi adepty našel vzdělanec, který byl schopen ústní pokyny převést také do písemné podoby. Pokud se tak stalo, vznikaly „tréninkové manuály“, které byly v rámci dané linie vždy pečlivě střeženy.
Klášter Shaolin
Zrození legendy
Absence pojednání o vzniku a vývoji jednotlivých stylů zřejmě nebyla dlouhou dobu na překážku, ovšem počínaje druhou polovinou 17. století se náhled na bojová umění změnil a otázka tradice začala nabývat na důležitosti. Tehdy se totiž objevily první snahy popsat (či sestavit) historii vlastního stylu, pro niž byly nezbytné zejména osobnosti předchůdců a zakladatelů, díky nimž by daný styl získal náležitý punc důstojnosti a starobylosti, a v ideálním případě také určitý duchovní rozměr. Zejména v okamžiku, kdy se jednotlivé styly začaly více šířit a konkurovat ostatním, byla otázka legitimity a prestiže velmi důležitá. Tento trend lze sledovat přes 18. a 19. století až do prvních desetiletí století dvacátého, kdy do té doby ručně opisované a v úzkém kruhu čtenářů šířené knihy o kung-fu začínají vycházet tiskem a pomáhají rozšiřovat informace mezi širokou veřejnost. Je třeba si uvědomit, že ještě v 19. století nebyli bojovníci považováni za součást společenské elity (ba naopak), a proto bylo potřeba usilovat i o prestiž a s ní spojené postavení ve společnosti. A tak se v písemných záznamech začínají objevovat údaje o mistrech – zakladatelích, jako byl například Bodhidharma, buddhistický mnich původem z Indie, který přišel do Číny v 6. století. Usadil se v klášteře Shaolin v provincii Henan a údajně naučil tamní mnichy bojové umění, které mělo zlepšit jejich zdraví, podlomené dlouhými meditacemi a nedostatkem pohybu. Tato legenda, vysvětlující původ vnějších stylů spojovaných do té doby pouze se samotným shaolinským klášterem, byla poprvé publikována v rozmezí let 1904-1907. (O tom, že by Bodhidharma byl také bojovníkem, ale neexistují žádné historické záznamy. Vznik fenoménu „bojujících mnichů“ bude mnohem pravděpodobněji souviset s lidmi, kteří v klášteře nalezli útočiště před zákonem.)
Wudangské hory
Nesmrtelný taoista Chang San-feng
Podobně jako u vnějších, také u vnitřních stylů kung-fu došlo k vytvoření legendy, která jim měla dodat náležitý duchovní rozměr a lesk. Tento patrně již dříve ústně tradovaný příběh vstoupil do dějin bojových umění díky tomu, že byl písemně zaznamenán v roce 1669 v textu Epitafu Wang Zhengnana. Jeho autor Huang Zongxi v něm uvedl jako tvůrce vnitřního stylu kung-fu legendárního taoistu Chang San-fenga z Wudangských hor. Podle skeptiků však měla tato zmínka nejspíš jen politický charakter a jejím účelem bylo připomenout Wangovu loajalitu k dynastii Ming. Samotný text měl totiž zdůraznit význam „tradičního“ taoistického wudangského stylu spojovanému s čínskou dynastií Ming, oproti „cizímu“ buddhistickému stylu shaolinskému, jenž měl asociovat nepřátelskou mandžuskou dynastii Qing. Nicméně i přes toto účelové využití legendy o Chang San-fengovi jde o první literární doklad její existence. Legenda sama žila v následujících staletích vlastním životem a byla jednotlivými autory obohacována o další detaily. Nejpozději v 19. století došlo ke ztotožnění legendárního taoisty se zakladatelem stylu Tai Ji Quan, na čemž se zřejmě výrazně podílela rodina Yang. Dokládají to Klasické texty o Tai Ji Quan (Taijiquan Jing) připisované Chang San-fengovi, které původně formou ručně opisovaných knih kolovaly v úzkém okruhu adeptů tohoto umění. V roce 1912 je poprvé vydal tiskem Guan Baiyi, přičemž údajně použil verzi, již do Pekingu přinesl Yang Lu-chan.
Chang San-feng (Zhang Sanfeng) byl podle legendy taoistický poustevník žijící v době dynastie Ming (1368–1644). Žil prý velmi dlouho, snad dokonce více než 200 let. Měřil sedm stop a měl tělo jako kmen borovice. Jeho tvář se podobala prastarému měsíci s moudrýma očima a vlídným čelem, vous měl sčesán do špičky jako kopí a stále nosil týž bambusový klobouk. Za den dokázal urazit tisíc mil. Pobýval v klášteře Nefritové prázdnoty v provincii Sichuan, kde pěstoval taoistická umění. Po jediném přečtení byl schopen zpaměti recitovat klasické texty. Vládl magickými schopnostmi a byl také skvělým bojovníkem ovládajícím meč i umění boje beze zbraně. Podle legendy strávil deset let v klášteře Shaolin studiem buddhismu a tamního bojového umění. Poté se vydal na cesty jako poustevník a nakonec se usadil v pohoří Wudang na severu provincie Hubei. Byl údajně obeznámen s praktikami taoistické alchymie – vnitřního elixíru (Neidan), které vycházejí z tradiční čínské medicíny a slouží ke kultivaci tzv. Tří pokladů (základních substancí přítomných v lidském těle): Jing (životní esence), Qi (vitální energie) a Shen (ducha či mysli). K těmto praktikám, jež měly uvést tělo do stavu harmonie, patřila dechová cvičení spolu s fyzickými pozicemi a mentálními vizualizacemi.
Chang San-fengova reputace prý byla tak velká, že hned dva čínští císařové vyslali výpravy s cílem nalézt tohoto vynikajícího mistra, který měl patrně podpořit bojovou sílu jejich vojsk. Tyto výpravy se ale vždy vrátily s nepořízenou. V roce 1459 byl Chang San-feng císařem oficiálně prohlášen za Nesmrtelného a stal se součástí taoistického pantheonu. Od té doby figuruje jeho osobnost v čínské kultuře jako archetyp hrdiny a legendárního mnicha-bojovníka. (Historicky vzato však není možno konkrétní vztah Chang San-fenga k bojovým uměním nijak doložit, jediným pramenem pro toto tvrzení je výše zmíněný Epitaf z roku 1669. )
Chang San-feng
Legenda o vzniku Tai Ji Quan
Vyprávění o tom, jak Chang San-feng ve Wudangských horách vytvořil nový vnitřní (měkký) styl bojového umění využívající vnitřní sílu jako protiklad k shaolinskému stylu, který využívá vnější (tvrdou) sílu, se různí. Podle jedné z verzí jej tomuto umění naučil sám taoistický bůh války Zhenwu Dadi prostřednictvím snu, který mu seslal. Podle verze, tradované v rodině Yang, pozoroval Nesmrtelný jednoho dne na svém dvorku jeřába při boji s hadem. Pták se snesl shůry, roztáhl křídla a bil jimi jako vějířem, ale had vždy rychle uhnul stranou a křídla se jej nedotkla. Ač jeřáb útočil vší silou a snažil se hada udeřit, jeho snaha byla marná, had vždy bez potíží unikl. Tato manifestace principů yin a yang učinila na Nesmrtelného velký dojem a dokazovala, že poddajnost je účinnější než používání tvrdé síly. Chang San-feng na základě této zkušenosti vzápětí propracoval systém zcela nového bojového umění, které nebylo postaveno na vnější síle, ale jeho síla vycházela zevnitř.
Podle tradice rodiny Yang předal Chang San-feng své umění žákům v této linii: Wang Zongyue – Chen Zhoutong – Zhang Songxi – Jiang Fa. Poslední jmenovaný měl jediného žáka, Chen Changxina, od něhož se jeho umění naučil během desetiletého studia Mistr Yang Lu-chan, zakladatel stylu rodiny Yang. Spolu s uměním rodiny Chen vytvořil „vnitřní box“ Chang San-fenga v Yang Lu-chanově podání unikátní syntézu, která se v podobě Tai Ji Quan rodiny Yang předává v nezměněné podobě z generace na generaci až do současnosti.
Historikové se patrně nikdy nepřestanou přít o to, zda Chang San-feng existoval či nikoli, a zda měl či neměl podíl na vytvoření Tai Ji Quan, ale na tom koneckonců nezáleží. Je důležité uchovávat tradici pro paměť dalších generací, a legenda, i kdyby byla brána jen jako symbolické vyjádření podstaty umění překonávajícího tvrdou sílu poddajností, bude díky své nadčasové platnosti žít navěky.
Možná si říkáte, proč jsem zvolila pro stránku naší Taiji školy právě tento úvodní obrázek, když na první pohled se cvičením nijak nesouvisí. Ano, je to částečně proto, že mám ráda les a vodu a kombinace obojího mne činí šťastnou :-). Hlavním důvodem je ale skrytá symbolika, která se otevírá oku vnímavého pozorovatele.
Oblouk kamenného mostu se odráží na vodní hladině a dotváří tak vzhled dokonalého kruhu. V Číně je kruh symbolem dokonalosti a počátku všech věcí. Podle taoistické kosmologie představuje absolutno, neohraničené Wu Ji (無極), z něhož v okamžiku Velkého předělu Tai Ji (太極) vznikají protikladné principy yin a yang (doslova stín a světlo), z nichž se posléze rodí pět elementů – dřevo, oheň, země, kov a voda. Také Tai Ji je zobrazováno v podobě kruhu, uvnitř kterého se prolínají oba principy yin a yang (patrně nejznámějším symbolem je monáda). Scenérie na obrázku tuto harmonii v mnohém připomíná – nehybný most se klene nad tekoucí řekou, špičaté skalisko vyvstává na vodní hladině jako symbol ohně, mísí se zde klid a pohyb, navenek i uvnitř. Stejně je tomu ostatně i v umění Tai Ji Quan (太極拳), jehož název v překladu znamená Pěst Nejvyššího vrcholu či Pěst Velkého předělu.
Scenérie s kamenným mostem má význam i v kontextu evropské tradice, neboť podle ní jsou zde zastoupeny všechny elementy tvořící svět – oheň (byť jen symbolicky), voda, země, vzduch, plus pátý element symbolizovaný kruhem, jenž spojuje vše do jednoho celku.
