„Za kolik dnů se to naučím?“ Tahle otázka zazněla včera na tréninku a já jsem si díky ní znovu uvědomila, že ne každý přichází do tělocvičny s představou, co takové cvičení Tai Ji Quan (neboli Taiji kung-fu rodiny Yang, jak sami Yangové říkají) vlastně obnáší. Jistě existují činnosti, které lze zvládnout v řádu dnů, ale kung-fu mezi ně rozhodně nepatří. Už samotný význam slova kung-fu je „dovednost získaná v průběhu času“. Tím je myšleno, že tuto dovednost získáme usilovnou prací v delším časovém horizontu. Tento proces nelze nijak urychlit, proto také má včerejší odpověď zněla, že nefungují žádné zkratky a že „instantní kung-fu“ prostě neexistuje. Jedinou cestou je trpělivost a píle a ochota věnovat část svého volného času cvičení. Jen tak lze dosáhnout pokroku a posunout se dále v poznání Cesty, kterou jste si vybrali. Ne náhodou dávám vždycky na plakátek, zvoucí nové zájemce do naší školy, obrázek cesty směřující vzhůru.
Původní styl rodinného kung-fu, kterému se věnujeme, má přesně danou metodikou výuky, aby se každý, kdo projeví vážný zájem a snahu, mohl tomuto umění naučit. Je k tomu zapotřebí jediné – pravidelně cvičit. Není třeba se ničeho obávat, učíte se vše v přesné posloupnosti tak, jak generace rodiny Yang učily své vlastní děti. Postupujeme od jednoduchého ke složitějšímu, ale vždy až ve chvíli, kdy jste na další informace připraveni. Jednotlivé pohyby je nejprve potřeba mnohokrát opakovat, aby přešly do vašeho podvědomí a uložily se ve svalové paměti, a pak už se na ně nemusíte tolik soustředit. To, co se na začátku mohlo zdát obtížné, se po nějaké době při ohlédnutí zpět bude jevit jako velmi snadné. A přibude zase něco nového, neboť kung-fu se staví jako skládanka, k níž dostáváte jednotlivé dílky postupně podle toho, jakého pokroku jste dosáhli.
Začínáme na základní úrovni, během níž se naučíte pohyby Dlouhé sestavy. Tuto sestavu 124 forem rodiny Yang lze zvládnout přibližně za rok, případně za rok a půl – to je individuální a záleží na vašich schopnostech a také na tom, kolik času jste ochotni cvičení věnovat. Po zvládnutí sestavy na základní úrovni přicházejí na řadu úrovně vyšší, které již pracují s dovednostmi charakteristickými pro vnitřní styl bojového umění. Současně se učíte také Zjemňující cviky pro otevírání meridiánů a zlepšení vnímání vašeho těla, Tui Shou – cvičení ve dvojici, Qi Gong – cvičení pro kultivaci a využití vitální energie a mnohé další. Každá složka cvičení je stejně důležitá, a proto se na tréninku postupně věnujeme všem.
Jakmile zvládnete Dlouhou sestavu na základní úrovni, můžete se také naučit sestavy s partnerem či se zbraní. Nejprve se vyučuje Dao – široký meč (šavle), jako druhý Jian – přímý meč, a nakonec Qiang – kopí. A pokud se budete cvičení skutečně věnovat, mohu vám zaručit, že vaše schopnosti porostou a budou se před vámi otevírat další a další vrstvy tohoto umění, které změní nejen váš pohled na vaše vlastní tělo, ale také na svět, v němž žijeme.
Rodina Yang používá tři typy zbraní, které patří již od pradávna k tradičnímu vybavení čínského bojovníka. Jedná se o Dao – jednoruční prohnutý meč s jednostranně broušeným ostřím (nazývaný na západě také šavle), Jian – jednoruční oboustranně broušený meč, a Qiang – kopí na dlouhé násadě. Za nejdůležitější z těchto tří zbraní je považováno Dao, jehož útočné techniky se dají použít v případě potřeby i při boji s jinou krátkou zbraní (např. nožem). Dao je tedy „králem všech zbraní“ a boj s ním je vyučován jako první v pořadí. Následuje Jian, přímý meč se svými sofistikovanými technikami, jaké umožňuje lehčí oboustranně broušená čepel. Teprve po zvládnutí obou těchto zbraní přichází na řadu Qiang, kopí s bodcem na dlouhé násadě. Ke kung-fu rodiny Yang patří individuální sestavy s těmito zbraněmi stejně jako drily technik, Tui Shou se zbraněmi či sestavy ve dvojici. Některé sestavy mají více variant – jedna tradičně směla být cvičena na veřejnosti (tzv. Public Form) a jiná byla vždy určena jen pro nejbližší okruh adeptů tohoto umění (tzv. Family Form – rodinná sestava). Druhá varianta obsahuje techniky, které měly zůstat veřejnosti utajeny, aby rodina neprozrazovala svoje know-how soupeřům či případným nepřátelům.
Důstojník císařské stráže dynastie Qing
Dao (刀)
Čínský znak pro Dao bývá překládán jako široký meč, případně šavle, v čínštině může znamenat také jakoukoli jednostranně broušenou zbraň. Pro Dao je charakteristická mírně prohnutá jednostranně broušená čepel, jejíž délka i šířka se může pohybovat v rozmezí mnoha centimetrů. Patří k nejrozmanitějším čínským zbraním, neboť během staletí jeho tvar prodělal mnoho změn. Nejstarší dochované Dao pochází z doby dynastie Shang (asi 1600–1046 př. n. l.), má rovný tvar a je zhotoveno z bronzu. V tzv. Období válčících států (475–221 př. n. l.) ovládli Číňané techniku zpracování železné rudy, a během vlády dynastie Han ((206 př. n. l. – 220 n. l.) nahradilo Dao na bitevních polích do té doby rozšířený meč, neboť bylo považováno za účinnější zbraň. V době vlády dynastie Tang (618–907 n. l.) byla dovednost čínských kovářů na takové výši, že jejich výrobky byly vyváženy do Koreje i Japonska, kde významně ovlivnily tamní výrobu zbraní. Počátky japonských katan lze tedy hledat právě u čínských mečířů.
Liu Ye Dao, 18. století (foto Peter Dekker)Liu Ye Dao, 19. století
Čínské šavle se dělí do skupin podle typu čepele. K nejběžnějším typům patří Yan Ling Dao s čepelí ve tvaru husího brku (oblíbené za dynastie Ming), Liu Ye Dao s čepelí ve tvaru vrbového listu (typické pro období dynastií Ming a Qing) nebo Niu Wei Dao připomínající tvarem volský ocas (používané během Boxerského povstání). Zatímco první dva zmiňované typy byly oblíbené v císařské armádě a patřily k výzbroji císařských gard i samotného vládce, Niu Wei Dao, těžkou zbraň s velmi širokou čepelí, vzniklou v pozdním období dynastie Qing, používali výhradně osamocení bojovníci a rebelové a nikdy nepatřila k „oficiálním zbraním“.
Niu Wei Dao, polovina 19. století (foto Peter Dekker)
Jian (劍)
Přímý oboustranně broušený meč je patrně nejstarší čínskou zbraní. Jeho první dochované exempláře, pocházející ze třetího tisíciletí př. n. l., byly zhotovovány z nefritu. S rozvojem metalurgie nastoupil jako nový materiál bronz a později také železo. Ve 3. století našeho letopočtu se jako válečná zbraň prosadila šavle, která se stala součástí výzbroje čínských vojsk, a meč byl „odsunut“ do role oficiální zbraně intelektuálních vrstev. Patřil k oděvu učenců a úředníků a sloužil jako jeden z odznaků jejich postavení, ale také jako zbraň pro sebeobranu. Meč byl lehčí a ovladatelnější než šavle a jeho majitel si jej často nechával zdobit podle svého vkusu. Na rozdíl od utilitárnějších šavlí, u nichž šlo především o ničivou účinnost, byly čepele mečů opatřovány rytinami draků či nápisy, které měly majiteli zbraně dodat sílu, případně také motivem sedmi hvězd – stylizovaným souhvězdím Velké medvědice, jež hrálo významnou roli v taoistické astrologii. Jestliže byly jílce šavlí opleteny koženým řemínkem nebo stuhou, aby neklouzaly v ruce, jílce mečů byly často ozdobně vyřezávány, což v konečném důsledku plnilo podobný účel. Záštity mečů bývaly také bohatě zdobeny symbolickými motivy, jež měly majiteli dodávat štěstí, případně mu zaručit dlouhý život. Součástí historických mečů byly často ozdobné závěsy a střapce, které se upevňovaly k hlavici jílce. Jejich význam nebyl jen dekorativní, ale také praktický. Bývaly vyráběny ze spletených hedvábných šňůr, na nichž mohly být umístěny ozdoby vyřezané z nefritu. V případě potřeby bylo možno závěsem šlehnout proti protivníkovi, nebo si jej omotat kolem ruky a zajistit si tak, že zbraň během boje nevypadne z ruky. Meče byly opatřeny pochvou, která se vyráběla z lakovaného dřeva nebo kůže a bývala zdobená kováním, jež plnilo nejen ozdobnou funkci, ale také zpevňovalo konstrukci a umožňovalo zavěšení zbraně u pasu nebo na zádech.
Jian se sedmi hvězdami, 17. století (foto Peter Dekker)Jian, 18. stoletíJian, polovina 19. stoletíJian, 18. stoletíJian, 18. století
Samostatnou kapitolou je materiál, z něhož byly kvalitní meče i šavle vyráběny. Jak již bylo naznačeno, čínští kováři dokázali již 8. století vytvářet vysoce kvalitní čepele, v 10. století údajně uměli tavit i titanové rudy. Typickou technologií je sendvičová konstrukce čepele, při níž se prokládají pláty různých materiálů, aby bylo ve výsledku dosaženo ideálních vlastností. Vrstva tvrdé (ale křehčí) oceli se při vysoké teplotě zkuje dohromady s vrstvou odolné (ale měkčí) oceli, poté se vzniklý podlouhlý paket přeloží napůl a opět zkuje, a celý postup se opakuje, dokud není dosaženo několika set či tisíc vrstev. Výsledná čepel tak získá nejlepší vlastnosti z obou použitých materiálů. Je tvrdá a udrží ostří a zároveň je pružná a nezlomí se v boji. Během výroby mohl kovář svařený paket různě upravovat, aby dosáhl vzniku ornamentálních vzorů, které byly na mečích vysoce ceněny. Například vzor letících ptáků (nazývaný také květinový vzor), oblíbený v době dynastie Qing, vznikl podélným rozřezáním paketu na čtyři díly, jejich zkroucením a opětovným zkutím. Technologie výroby této vrstvené oceli nazývané Qiangang (na západě známé pod názvem damascénská) byly vždy přísně střeženy a předávány jen v rámci rodiny z generace na generaci.
Čepel se vzorem letících ptáků, Čína, 18. století (foto Peter Dekker)Čepel typu Qiangang, Čína, 17. století (foto Peter Dekker)
Qiang (槍)
Nejstarší čínská kopí byla vyráběna z bambusu, jemuž stačilo seříznout konec do ostré špice. Tato zbraň se údajně vyvinula z oštěpu (Mao), jenž byl delší a těžší a používal se již v době dynastie Qin (221–206 př. n. l.). Základní typ bambusového kopí se nazývá Zhu Qiang. Později se na kopí nasazovala kovová, oboustranně broušená hlavice, a takto upravené kopí sloužilo jako bodná i vrhací zbraň (Biao Qiang). K hlavici se přidávaly také koňské ocasní žíně, které rozptylovaly pozornost nepřítele a zároveň bránily klouzání rukou na násadě, neboť zachytávaly krev protivníka. Kopí se vyráběla v různých délkách v závislosti na výšce majitele. Tvar hlavice se v průběhu staletí také měnil, např. v období Jižní dynastie Song (1127–1279) k ní byl přidán hák, který sloužil k útoku na jezdce na koních. Bojovník, který používal v boji kopí, musel disponovat značnou silou, neboť v době dynastie Qing se používala kopí o délce 3–4,5 metrů. Kopí patřila spolu se šavlí a lukem k výzbroji císařské stráže.
Qiang (hlavice), 19. století (foto Peter Dekker)Qiang (hlavice), 18.-19. století (foto Peter Dekker)Qiang, konec 19. stoletíCheng Zong You, Chang Qiang Fa Xuan, Manuál pro boj s kopím, 1621
Yang Sau-chung, Practical Use of Yang Tai Chi Chuan (It´s Applications and Variations), 1976. Překlad: Zdeněk Kurfürst, březen 2007.
Mistr Yang Sau-chung (1910-1985), představitel čtvrté generace rodiny Yang, sepsal tato pravidla, která bychom měli mít při cvičení neustále na paměti.
Posaďte ramena dolů a spusťte lokty.
Vyprázdněte hrudník a pozvedněte záda.
Držte energii klidně dole v tantienu (cca 7 cm pod pupkem) vyprázdněním hrudníku a uvolněním pasu. Tantien je místo, kde je pěstována a schraňována energie. Po dlouhé době cvičení potenciální energie vytváří silný impuls, který, když je to nezbytné, může být vyslán ven k útoku či obraně.
Držte hlavu zpříma a tělo dobře vyvážené.
Uvolněte pas.
Přesuňte těžiště, jak je vyžadováno.
Každá část těla je správně zkoordinována.
Nepoužívejte sílu, ale myšlenka je přítomna.
Akce a myšlenka by měly být v harmonii.
Myšlenka a energie by měly být v souladu.
Akce je obsažena v nečinnosti.
Akce a nečinnost by měly být správně propojeny.
Všechny pohyby by měly být prováděny v rytmu a následovat pravidelně jeden za druhým bez trhavých pohybů, jako když je hedvábí odvíjeno ze zámotku.
Bílý jeřáb rozevírá křídla – Divoký kůň rozděluje svou hřívu – Had se plazí dolů – Odstrkující opice – Zlatý kohout stojí na jedné noze – Zkrocení tygra – Rozevření vějíře – Vykročení do sedmi hvězd – Krásná dívka tká – Zahrát na loutnu – Lotosový kop… Všechno to zní velmi poeticky a krásně. Skoro jako by si člověk, jenž tyto názvy vymyslel, vypůjčil část nějaké čínské legendy či básně. Jeřáb, na němž prý létají Nesmrtelní, je v Číně symbolem dlouhověkosti a moudrosti. Tygr jako král horských zvířat, jenž dokáže zahnat na útěk i démony, je zase symbolem odvahy a síly. Kůň je zosobněním nezkrotnosti a síly vůle, had je v legendách považován za chytré a lstivé zvíře a je také představitelem jisté třídy démonů. Sedm hvězd je souhvězdí Velké medvědice, jehož seskupení má velký význam pro taoistickou astrologii. Krásná dívka zase připomíná Nebeskou tkadlenu, jednu ze sedmi sester, jež tkaly hedvábí na šaty bohů. Je známá z legendy o věčných milencích, kteří se mohou setkat jen jedenkrát za rok a jejich svátek se slaví vždy sedmého dne sedmého lunárního měsíce.
Nepoučenému čtenáři by mohlo snadno uniknout, že všechna ta poetická pojmenování v sobě ve skutečnosti skrývají účinné pohyby útočných i obranných technik tradičního bojového umění. Proč tomu tak je? Proč se techniky, jejichž cílem je v první řadě způsobit nepříteli něco velmi nepříjemného, halí do závoje hezkých slov? Důvod je třeba na prvním místě hledat v čínském způsobu nazírání na svět. Při pojmenování míst, předmětů a jevů v Číně vždy hrály důležitou roli symboly, zakořeněné v čínské kosmologii, náboženství či mýtech. Výrazně je to patrné například na místních názvech jako Purpurová hora, Vrchol Nefritového císaře, Nebeské jezero, Věž deseti tisíc nesmrtelných… Snaha o vytváření půvabných názvů je nasnadě, stejně jako souvislost s tradiční čínskou poezií (a také malířstvím, které s poezií často splývá). Stejným způsobem jako krátké seskupení veršů či několik tahů štětce, jež vystihnou vše, co je podstatou věci, je pak možno chápat i tradiční názvy jednotlivých technik bojového umění. Ve zkratce shrnují podstatu toho, jak se daný pohyb jeví navenek. Důvodem mohlo být jednak utajení skutečného významu, neboť nesmíme zapomínat na to, že tyto techniky byly po staletí udržovány v tajnosti v úzkém okruhu adeptů a nebyly přístupné každému, kdo se třeba náhodou mohl dostat k zápisům a chtěl by je využít ve svůj prospěch. Jistě také proto byl skutečný význam pohybu často ukryt pod názvem, jenž nezasvěcenému člověku neprozradil nic z vlastního obsahu. Dalším důvodem, proč tyto názvy vznikly, byl nepochybně samotný způsob předávání dovedností bojového umění mezi učitelem a žákem. Vzhledem k tomu, že žáci byli často negramotní, učili se memorováním, tedy opakováním zpaměti. Proto bylo potřeba označit jednotlivé pohyby výstižným názvem, který znalému žáku napověděl, ale nepoučeného člověka mohl snadno zmást. To je ostatně jev, s nímž se setkáváme v textech členů rodiny Yang dodnes – rodina má přesně propracovaný způsob, jakým jednotlivé dovednosti svého umění nazývá, ale název je volen tak, že jen ten, kdo má přímý kontakt s učitelem dané linie, dokáže plně pochopit význam slov. (Teď samozřejmě nemám na mysli jen názvy samotných technik :-)) Jde o praktickou zkratku a zároveň také určitou pojistku proti tomu, aby bylo umění Tai Ji Quan rodiny Yang nekontrolovatelně šířeno a třeba i pozměňováno (před čímž členové rodiny vždy varovali). Rodina si vždy dokázala udržet své know-how. Proto se podrobné instrukce nedají nalézt v knihách nebo snad na videích. Rodina se tak jistí, že jen adepti se skutečným zájmem, kteří vyhledají školu s přímým napojením na linii rodiny Yang, se mohou naučit všemu, co toto umění obnáší. Vždy je dobré zajímat se o linii školy (ať už jde o jakýkoli styl), protože čím blíže ke zdroji, tím lépe. Jednotlivé linie bojových umění si totiž můžeme představit jako množství potoků, říček a řek, které se proplétají historií až do současnosti. Ovšem té nejčistší vody se lze napít vždy jen u pramene.
Dokážu se ubránit, kdyby došlo k nějaké nebezpečné situaci? Tuhle otázku si patrně klade mnoho adeptů bojových umění, kteří denně procvičují své dovednosti, ať už sami doma či v tělocvičně. Stokrát, tisíckrát opakované techniky, které si ovšem tak úplně naostro nikdy nevyzkoušíme, protože se navzájem nechceme zranit. Všechna cvičení ve dvojicích jsou totiž postavena na vzájemném respektu, přátelství a nepsané dohodě, že si nijak neublížíme. A tak jsem se mnohokrát ptala sama sebe i já – kdyby na to přišlo, fungovalo by to? Já samozřejmě věřím, že Tai Ji Quan funguje, vždyť rodina Yang byla a je proslulá po celé Číně svými bojovými schopnostmi a nikdo z jejích členů nebyl nikdy poražen v boji. Ale fungovalo by to i u nás? Stačí naše tréninky k tomu, aby člověk získal schopnosti potřebné k sebeobraně? Protože jsem se od mala věnovala judu a s Taiji jsem začala až mnohem později, mnohokrát jsem si říkala, co z těchto dvou tak odlišných bojových umění bych asi tak použila, kdyby nebylo zbytí… A byl by vůbec čas na nějaké rozumové uvažování?
Někteří lidé se domnívají, že pokud jste naladěni pozitivně, nevyhledáváte potíže a nikomu neškodíte, nikdy se do nebezpečné situace nedostanete. Upřímně, já jsem tomu nikdy tak úplně nevěřila a nevěřím dodnes. Protože jsem si to sama zažila a veškerý pozitivní přístup mi byl v tu chvíli k ničemu. Dovolte mi vyprávět příběh, který naprosto změnil můj pohled na cvičení a který by se nebýt Taiji odehrál úplně jinak.
Stalo se to v jednom krásném městě, které považují za svaté hned tři velká náboženství. Procházet se jím je úžasný zážitek, přímo cítíte dech uplynulých staletí a příběhů, které se v něm odehrály. Ale jak se zdá, nechat se unášet příliš nemusí být úplně bezpečné. Ve spletitých uličkách uvnitř středověkých hradeb Jeruzaléma totiž poznáte jen podle změny nápisů na tabulkách s názvy ulic, že jste právě z židovské či křesťanské čtvrti přešli do čtvrti arabské. Přesně to se mi stalo v roce 2006, a ačkoli mě přátelé předem varovali, že pro samotnou ženu není radno na tahle místa chodit (čistě proto, že muslimové se na nemuslimské ženy dívají úplně jinak než křesťané či židé), nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala v chůzi. Koneckonců jsem byla oblečená podle tamních zvyklostí, takže bych nikoho neměla pohoršovat ani provokovat. Byla jsem velmi otevřená všemu neznámému a novému – a upřímně, myslela jsem si, že přátelé jistě přeháněli. Když se po pár minutách přede mnou zčistajasna zjevil vysoký Arab, ani jsem se nijak nelekla – věřila jsem, že když nedělám nikomu potíže, nebudou je ani jiní činit mně. Byla jsem opravdu hodně naivní. Pán byl v mžiku u mne a hned samý úsměv, napřahoval ruku a ptal se, odkud jsem. Pochopte, nechtěla jsem být nezdvořilá, i když nemám ve zvyku podávat si v opuštěné ulici ruku s cizími muži. Tak jsem mu ji podala a v tu chvíli to začalo. Že se mu prý líbím a že bych se u něj měla dobře a že si mě vezme domů. A už mě táhl k sobě a snažil se mě objímat a líbat. Měl velkou sílu. A já jsem dostala vztek. Co si to dovoluje! Cítila jsem, jak se ve mně cosi probudilo. Hluboko v břiše se převalil drak. Nechala jsem chlapa, ať se snaží vší silou, zatímco jsem mu odporovala, a když byl na maximu, podvolila jsem se jeho snaze a moje tělo automaticky provedlo techniku odhození. Chlap odletěl pár metrů a přistál vleže na zádech, až se mu tradiční hábit vyhrnul nad kolena. Bylo to k popukání, i když zas ne tak moc. Nikdy ale nezapomenu na jeho šokovaný výraz: „Co se to stalo? Fakt mě do téhle situace dostala tahle malá zrzka?“ To ne já, to umění Tai Ji Quan, které mi v tu chvíli zachránilo když ne přímo život, tak jistě jeho podstatnou část. Teprve tehdy jsem poznala, jak pohyby, tisíckrát procvičované v sestavách a při Tui Shou, proniknou do podvědomí a do svalové paměti, takže v nebezpečné situaci, kdy je mozek naprosto ochromený hrůzou, tělo dokáže samo zareagovat. Nikdy nevíte, co vás v životě potká, ale je dobré vědět, že jste v případě potřeby připraveni se bránit.
Yang Cheng-fu v předmluvě ke své knize, vysvětlující bojové využití rodinného kung-fu, uvedl mimo jiné několik zásadních myšlenek, jejichž platnost je stále aktuální (a bude aktuální do té doby, dokud bude existovat jediný student Tai Ji Quan rodiny Yang). Jsou to věci, které musíme mít stále na paměti a přistupovat k umění, jež je nám předáváno, s pokorou a úctou k předchozím generacím mistrů, kteří jej vytvořili.
Yang Cheng-fu (1883-1936)
Je jen jedna škola Tai Ji Quan, neexistují žádné dva způsoby, jak se mu naučit. Nenechte se zmást vlastním chytračením a nic bláhově nepřidávejte ani neubírejte. Tyto metody byly rozvinuty dřívějšími mistry. Pokud měly být provedeny nějaké změny nebo opravy, mí předkové je již do systému zahrnuli. Proč by tyto změny čekaly až na naši generaci? Doufám, že se pozdější studenti nebudou zajímat pouze o vnější stránku věci, ale budou usilovat o to, co je uvnitř. Pokud chcete dosáhnout nejvyššího poznání, musíte být trpěliví a dosáhnete jej. Důležité jemné detaily bojových pozic nemohou být pochopeny jen na základě vnějšího vzhledu sestavy, ale musí na ně být pohlíženo v kontextu myšlenky, která vše spojuje do jednoho celku.
Umění Tai Ji Quan nebylo vytvořeno k tomu, abyste se mohli vrhat do sporů či testů síly. Nesmrtelný San-feng měkký box vytvořil také pro posílení našeho zdraví. Lidé, kteří si přejí chránit svá těla a kultivovat jejich přirozenost, aby předešli nemocem a podpořili svou dlouhověkost, bez ohledu na to, zda jsou to učenci, lidé vyzáblí či slabí, staří nebo mladí, ženy nebo muži, všichni mohou studovat toto umění. Ti, kdo budou vytrvalí, se dočkají výsledků. Účel Tai Ji Quan nespočívá v používání síly, ale v tom, abychom se síly nemuseli obávat. Pokud na mě zaútočí někdo s velkou silou, spoléhám na největší poddajnost. K tomu, abych získal převahu, stačí jen následovat jeho sílu a vzít si ji od něj.
(Yang Cheng-fu – Louis Swaim, The Essence and Applications of Taijiquan, Berkley 2005, s. 12-13. Překlad: Jana Hrbáčová, prosinec 2016)
Pro někoho předmět hodný obdivu, který přímo vybízí k tomu, aby byl s úctou uchopen do ruky, pro jiného kus železa, plnící ryze utilitární funkci. Ačkoli druhý typ lidí zcela nechápu, respektuji, že ne každý má k chladným zbraním pozitivní vztah a ne každý touží po tom, sevřít v dlani jílec a pocítit váhu čepele čekající jen na to, nechat se vést jeho rukou. Přiznám se, že patřím k lidem prvního druhu, a proto mne těší, když se mezi mými žáky najde někdo, kdo touží po tom, naučit se ovládat meč. Tato možnost je otevřena každému, kdo se cvičení Taiji věnuje systematicky a zvládne celou Sestavu 124 forem rodiny Yang.
Rodina Yang používá dva typy mečů: Jian 剑- rovný meč s oboustranným ostřím, a Dao 刀 – prohnutý meč (nazývaný také šavle) s jednostranně broušeným ostřím, jehož čepel prošla během staletí mnoha obměnami. Jian patřil v Číně od pradávna k odznakům společenského postavení a dá se říci, že byl zbraní „vyšší třídy“, zatímco Dao bylo zbraní ryze vojenskou. Jian se používal také v taoistické magii k zahánění démonů (tyto meče byly opatřeny speciální výzdobou, která měla umocnit účinnost „duchovní zbraně“). Umění Feng Shui, zabývající se harmonizací obydlí, dodnes zahrnuje doporučení týkající se správného umístění meče v bytě tak, aby jeho obyvatelům přinášel prospěch.
Technologie výroby čepelí patřila od pradávna k vysoce střeženým tajemstvím a dnes existuje jen nemnoho mečířů, kteří jsou schopni zhotovit meč stejné kvality jako před staletími. Je jich málo, ale jsou, a díky nim přetrvává umění této obdivuhodné kovářské práce dodnes. Pro běžné cvičení stačí v podstatě jakýkoli dobře vyvážený meč z vysokouhlíkové oceli, ale ten, kdo má k věci trochu hlubší vztah, dokáže ocenit dokonalost damascénské oceli zhotovené překládáním dvou pečlivě vybraných typů materiálu, přičemž jedna vrstva je vždy tvrdá (a křehká), zatímco druhá je pružná (a měkká). Vrstvy se zkují dohromady a poté se opět překládají, až vznikne několik tisíc vrstev, díky kterým získá výsledná čepel ideální vlastnosti. Typickým vnějším znakem damascénské čepele je kresba, prozrazující, jak byly vrstvy kladeny. Tato kresba, která vynikne po zakalení, vybroušení a vyleštění, patří k hlavním kritériím hodnocení meče. Proces výroby damascénské čepele je časově nesmírně náročný, ale vzniklý meč je uměleckým dílem, které se může stát rodinným pokladem předávaným po celé generace.
Mnoho škol čínského kung-fu zařazuje do svého cvičebního programu umění Qi Gongu. Samotný název Qi Gong (Chi Kung) je složen ze dvou čínských slov: Qi (vitální energie nebo životní síla) a Gong (dovednost). Jde tedy o systém cvičení zaměřených na práci s vitální energií, což je pojem známý nejen tradiční čínské medicíně, ale i čínské kosmologii. Qi Gong byl používán již ve starověké Číně k předcházení zdravotním potížím a léčbě nemocí. Jeho cílem je dosažení celkové rovnováhy organismu, která přináší pevné zdraví, vnitřní klid a vede k dlouhému životu prožitému v plné síle. Studie čínské i západní medicíny potvrzují, že tato cvičení prokazatelně snižují riziko vzniku civilizačních chorob a zlepšují prognózu osob trpících zdravotními problémy.
Mnoho příběhů lidí, kteří se věnují cvičení tradičních stylů bojových umění, začíná slovy: „Býval jsem slabé a neduživé dítě…“, a to je přesně ono. Jakmile totiž začnete cvičit Qi Gong a věnujete mu dostatek času, aby mohl začít působit, nestačíte se divit, kolik zdravotních problémů se výrazně zlepší či zcela zmizí. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že Qi Gong dokáže téměř zázraky i v takových situacích, jako je obtížná a do nekonečna se táhnoucí rekonvalescence po operaci mozku.
V tradičním systému cvičení Tai Ji Quan rodiny Yang hraje Qi Gong významnou úlohu, neboť pevné zdraví a duševní vyrovnanost tvoří základ, bez něhož by každé bojové umění stálo na vratkých nohou. Stejně jako jiné oblasti rodinného kung-fu je i systém Qi Gongu rodiny Yang důmyslně propracován tak, aby jednotlivá cvičení účinně navazovala a postupně dosáhla otevření energetických drah, odstranění bloků a zajistila bezchybnou funkci všech orgánů. Některá energetická cvičení urychlují rekonvalescenci po nemoci či úrazu, jiná pročišťují nebo zklidňují a další zase naopak dodávají výbušnou energii, která je potřebná při sebeobraně. Je možno říci, že od určité úrovně se Qi Gongem stává i sama sestava 124 forem rodiny Yang.
