Dokážu se ubránit, kdyby došlo k nějaké nebezpečné situaci? Tuhle otázku si patrně klade mnoho adeptů bojových umění, kteří denně procvičují své dovednosti, ať už sami doma či v tělocvičně. Stokrát, tisíckrát opakované techniky, které si ovšem tak úplně naostro nikdy nevyzkoušíme, protože se navzájem nechceme zranit. Všechna cvičení ve dvojicích jsou totiž postavena na vzájemném respektu, přátelství a nepsané dohodě, že si nijak neublížíme. A tak jsem se mnohokrát ptala sama sebe i já – kdyby na to přišlo, fungovalo by to? Já samozřejmě věřím, že Tai Ji Quan funguje, vždyť rodina Yang byla a je proslulá po celé Číně svými bojovými schopnostmi a nikdo z jejích členů nebyl nikdy poražen v boji. Ale fungovalo by to i u nás? Stačí naše tréninky k tomu, aby člověk získal schopnosti potřebné k sebeobraně? Protože jsem se od mala věnovala judu a s Taiji jsem začala až mnohem později, mnohokrát jsem si říkala, co z těchto dvou tak odlišných bojových umění bych asi tak použila, kdyby nebylo zbytí… A byl by vůbec čas na nějaké rozumové uvažování?

Někteří lidé se domnívají, že pokud jste naladěni pozitivně, nevyhledáváte potíže a nikomu neškodíte, nikdy se do nebezpečné situace nedostanete. Upřímně, já jsem tomu nikdy tak úplně nevěřila a nevěřím dodnes. Protože jsem si to sama zažila a veškerý pozitivní přístup mi byl v tu chvíli k ničemu. Dovolte mi vyprávět příběh, který naprosto změnil můj pohled na cvičení a který by se nebýt Taiji odehrál úplně jinak.

Stalo se to v jednom krásném městě, které považují za svaté hned tři velká náboženství. Procházet se jím je úžasný zážitek, přímo cítíte dech uplynulých staletí a příběhů, které se v něm odehrály. Ale jak se zdá, nechat se unášet příliš nemusí být úplně bezpečné. Ve spletitých uličkách uvnitř středověkých hradeb Jeruzaléma totiž poznáte jen podle změny nápisů na tabulkách s názvy ulic, že jste právě z židovské či křesťanské čtvrti přešli do čtvrti arabské. Přesně to se mi stalo v roce 2006, a ačkoli mě přátelé předem varovali, že pro samotnou ženu není radno na tahle místa chodit (čistě proto, že muslimové se na nemuslimské ženy dívají úplně jinak než křesťané či židé), nenechala jsem se vyvést z míry a pokračovala v chůzi. Koneckonců jsem byla oblečená podle tamních zvyklostí, takže bych nikoho neměla pohoršovat ani provokovat. Byla jsem velmi otevřená všemu neznámému a novému – a upřímně, myslela jsem si, že přátelé jistě přeháněli. Když se po pár minutách přede mnou zčistajasna zjevil vysoký Arab, ani jsem se nijak nelekla – věřila jsem, že když nedělám nikomu potíže, nebudou je ani jiní činit mně. Byla jsem opravdu hodně naivní. Pán byl v mžiku u mne a hned samý úsměv, napřahoval ruku a ptal se, odkud jsem. Pochopte, nechtěla jsem být nezdvořilá, i když nemám ve zvyku podávat si v opuštěné ulici ruku s cizími muži. Tak jsem mu ji podala a v tu chvíli to začalo. Že se mu prý líbím a že bych se u něj měla dobře a že si mě vezme domů. A už mě táhl k sobě a snažil se mě objímat a líbat. Měl velkou sílu. A já jsem dostala vztek. Co si to dovoluje! Cítila jsem, jak se ve mně cosi probudilo. Hluboko v břiše se převalil drak. Nechala jsem chlapa, ať se snaží vší silou, zatímco jsem mu odporovala, a když byl na maximu, podvolila jsem se jeho snaze a moje tělo automaticky provedlo techniku odhození. Chlap odletěl pár metrů a přistál vleže na zádech, až se mu tradiční hábit vyhrnul nad kolena. Bylo to k popukání, i když zas ne tak moc. Nikdy ale nezapomenu na jeho šokovaný výraz: „Co se to stalo? Fakt mě do téhle situace dostala tahle malá zrzka?“ To ne já, to umění Tai Ji Quan, které mi v tu chvíli zachránilo když ne přímo život, tak jistě jeho podstatnou část. Teprve tehdy jsem poznala, jak pohyby, tisíckrát procvičované v sestavách a při Tui Shou, proniknou do podvědomí a do svalové paměti, takže v nebezpečné situaci, kdy je mozek naprosto ochromený hrůzou, tělo dokáže samo zareagovat. Nikdy nevíte, co vás v životě potká, ale je dobré vědět, že jste v případě potřeby připraveni se bránit.